http://www.bonussplus.cz
http://www.fitsport.eu
Kam zmizela pravá zima
Datum vložení článku: 26.1.2017

Nedostatek bílé barvy v přírodě

Bylo nádherné ráno ten poslední den v roce. Celé modré a stříbrné, to jak se skromný koberec jiskřivého sněhu objímal s barvou alpské oblohy. Seděla jsem právě za dubovým stolem a snažila se něco zabalit. Máme doma takový zvyk, že si na Silvestra o půlnoci dáváme dárek. Ten ale nesmí být koupený ani umělý, a měl by nést určitou symboliku. Protože jsem poměrně líná osoba, usoudila jsem, že právě samorost, o nějž jsem se nedávno div nepřerazila v lese, bude ideální. Připomínal mi roztančené plameny ohně – symbol tepla domova, kterým jsem hodlala vyjádřit blízkým své novoroční přání. Potíž byla v tom, že balící činnost je, jak mám zjištěno, nad mé duševní schopnosti. Mohla jsem samorost sice hodit zase zpátky do lesa, ale když on se tak náramně hodil ke krbu… Nuže, po půlhodině násilí jsem usoudila, že večer rána moudřejší, vzala čepci, bágl a vydala se do kopců srovnat si v hlavě základní principy balící techniky. Lezla jsem jako mravenec po těch kolosálních konturách. Krajina byla milá ve svém tichém snění, jako chaloupky a salaše pokorně čekající na svůj příděl závějí. Ale v tuto roční dobu, s hnědo-zelenými lesy a jazyky oplzlé rezavé trávy, to tak nějak nebylo ono. Uvědomila jsem si nedostatek bílé barvy a její nepostradatelnost v přírodě. Ono jí totiž na zemském povrchu moc není. Ani Antarktida, Arktida a hromadná svatba všech panen na světě jí nedá dohromady tolik, jako jedna pořádná zima. Bez sněhové nadílky je zima prostě takové ošklivé káčátko. Kdyby šlo ovšem jenom o estetický dojem, čert vem všechny stesky. Jenže ono za takové teplé zimy může jít i o život. A to už je na pováženou. Pamatuji si z přírodopisu, že medvěd přes zimu spí. Tak co se tady ksakru tihle tři mackové potulují? Ačkoliv se do mě opírá slunce, přeběhne mi po zádech mráz a na čele vyskočí studený pot. Stačil by přece i jeden, že! Jsou hladoví? Cítí mě? Odkud fouká vítr? Zásoby tuku si před zimou udělali pořádné… Ale zpomalí to rychlost běhu za kořistí? Na lyžích bych jim ujela, ale teď? Zatracená příroda! Co blázní s osmi stupni nad nulou, v patnácti stech metrech, v prosinci! Zatracené oteplování! Lidský mozek impregnovaný pokroky moderních výdobytků do té míry, že už jím nic nehne, se přece jen pozachvěje ve chvíli, kdy jde o přežití. Zhusta, bohužel, jen když jde o přežití jedince. Takhle to vypadá, když nás příroda nachytá na švestkách. Před pětadvaceti lety uváděla odborná literatura, že růst obsahu škodlivin v atmosféře, vyvolaný především lidskou činností, nemá zřetelný ekologický dopad. Dnes zpráva o pohybu medvědů v italském národním parku Adamello-Brenta rozechvívá základy kultovního lyžařského sřediska Madonna di Campiglio. Perfektně upravený umělý sníh, hustá zástavba, autem až k hotelu, kilometry lan lanovek, skútry a vrtulníky … A najednou – „Medvěd na sjezdovce! Kult ohrožen! Zničme krtka!“. Tak nějak by zněly titulky alpského bulváru. Vzhledem k tomu, že prakticky nelze počítat s žádným rozsáhlejším a vhodným náhradním prostorem pro život lidstva, jevilo se mi moje novoroční přání najednou sobecké. Svoji rodinu miluji, ale v euforii z mého šťastného návratu pochopili, když jsem si přála zásadnější zvrat v civilizačních návycích a myšlení všech jejích členů. Což mimo jiné znamená, že k naší zimní útulně budeme pořád šlapat po svých s batohem na zádech, že večery budeme trávit při svíčkách a zatím ještě dojímavě krásný filmový seriál „Ze života přírody“ budeme sledovat ze šindelové střechy našeho dřevníku. Možná se pak leccos vrátí ke starým pořádkům.

Dana Jakoubková / OutdoorGuide

ZPĚT