http://www.fitsport.eu
http://www.bonussplus.cz
Kawestima a Talastima
Datum vložení článku: 18.8.2017

Impozantní ukázka prehistorické kultury

Kańonem Tsegi se nedá projet. Je přístupný pouze pěšky, na kole nebo na koni. Extrémní sucho a horko, tekuté písky, žádná voda, žádný signál…Podmínky jako dělané pro zvědavé dobrodruhy. Kawestima a Talastima Oba tyto názvy byste marně hledali na mapě amerického státu Arizona. Jsou totiž v jazyce indiánů Hopi, kteří jimi nahrazují název dvou zde nejrozsáhlejších sídlišť národa Navahů – Betatakin a Keet Seel. Historie indiánských ruin sahá až do 13. století, kdy Navahové, potomci lidu Athabascan z Kanady, osídlili obrovské skalní převisy kaňonu Tsegi, nedaleko dnešního města Kayenta. Ze sběračů a lovců se postupně stali zemědělci, protože v té době bylo dno kaňonu úrodnou oázou v písečné pustině. Postupem věků však eroze učinila své a spolu s odlesněním, přemnožením obyvatel, sociálními a náboženskými tlaky způsobila, že obyvatelé v duchu nomádské tradice sídliště opustili. Zůstaly tu po nich jenom malby na skalních stěnách a hliněné ruiny domů, které jako původní (včetně dřevěných stavebních prvků) patří k nejzachovalejším na celém jihozápadu. Naprostá většina turistů toužících shlédnout monumentální architekturu původního osídlení lidu Pueblo směřuje do národního parku Mesa Verde v jihozápadním cípu státu Colorado. Toto sídlo je skutečně impozantní ukázkou prehistorické kultury, ovšem se všemi negativními dopady masového turismu, a třeba dodat, že původního je tam pomálu. Betatakin a Keet Seel jsou jeho pravým opakem – zcela odříznuty od hlavních tahů jsou navštěvovány minimálně a díky tomu zde má člověk možnost hlouběji pocítit ducha minulosti. Do kaňonu Tsegi, v němž jsou ruiny dobře ukryty, nevede zpevněná cesta a kromě denního limitu dvaceti osob je návštěva podmíněna poměrně náročným pěším pochodem s plnou polní. Nedá se tam tedy dojet autem, jen na koni nebo na kole. Trek s plnou polní od návštěvnického střediska do vzdálenějšího Keet Seelu představuje sice vzdálenost pouhých čtrnácti kilometrů, většinu energie však člověku odeberou extrémní klimatické podmínky. Trasa začíná na hraně kaňonu a klesá na dno o 305 metrů. Dále vede měkkým, rozpáleným a místy nebezpečným tekutým pískem, průměrné teploty se pohybují kolem plus 38 °C ve stínu, vzduch je velice suchý, na dně kaňonu nefouká vítr a na celé trase (ani v cíli) není žádná pitná voda – na celou dobu pobytu si nesete vše s sebou. Hlavní kaňon se čtyři kilometry před cílem rozděluje do dalších kaňonů těžko patrného rozdílu ve velikosti a trefit ten pravý není snadné (odbočit z hlavního kaňonu je i zakázané), jelikož mapka trasy k dispozici není (není ani žádné značení na trase). Zde se k beztak těžko schůdnému terénu přidá kalná voda potoka s měkkým propadajícím se dnem, kontaminovaná dobytkem indiánů, a kterou je třeba brodit (na jaře je stav vody místy i po pás), protože břehy jsou příkré a vysoké. Celá trasa pak graduje impozantní skalní hradbou se 125 metrů (2x rozhledna v Praze na Petříně) vysokým převisem, pod nímž se choulí dobře zachovalé zbytky osídlení Keet Seel. I když informační materiál uvádí, že trasu tam a zpět lze za předpokladu velmi dobré kondice absolvovat v jednom dlouhém dni, po šesti hodinách pochodu je i člověk uvyklý námaze rád, že může využít primitivního tábořiště v těsné blízkosti puebla (permit platí pouze na jednu noc). Romantiku místa pak dokreslují noční stíny kojotů a jejich vytí. Zde se patří podotknout, že na kole sice trail sjízdný je, ale je to neskutečná štrapáce – prostě písek a k tomu exponovaný krkolomný sešup na začátku na dno kaňonu.. Vydáte-li se někdy ve stopách Navahů do známého Monument Valey nebo do Canyon de Chelly, pak nenavštívit odlehlé osídlení původních obyvatel Keet Seel by byla docela škoda.

ZPĚT