http://www.chemservis.eu
http://
http://www.bonussplus.cz
SAPA, Severní Vietnam
Datum vložení článku: 18.10.2017

Tam, kde se zastavil čas

Hlava na hlavě, lepivé horko a vůně všeho druhu šířící se ze všech růžků.. Přeplněné nádraží hlavního města Hanoi, několik hodin čekání na vlak do horského městečka Sapa, a minimálně 12ti hodinová cesta přede mnou.. Přicházejícím dobrodružstvím mi začíná zvláštně lochtat v žaludku.. Těším se. I když je toto místo jedno z nejnavštěvovanějších zahraničními turisty, i přesto se nemohu dočkat až na mě dýchne oná atmosféra města, kde lidé stále dodržuji staré tradice, nosí barevné, ručně šité kroje, proutěnou nůši na zádech a úsměv od ucha k uchu.

Nemohla jsem uvěřit v jak krásném stavu vláček byl. Vlastní kupé, 2 palandy, ministoleček a samozřejmě závěsy. Ano, takový luxus jsem měla, když jsem se rozhodla nešetřit na vlakové jízdence, chtěla jsem se vyspat, užít si tu pohodu a klid.

Jindy nekonečně dlouhé hodiny uběhly neuvěřitelnou rychlostí a já se vyspalá a hlavně nedočkavá z nového dobrodružstvi ocitla v horách 1650 metrů vysokých, nekonečně zelených pahorků Severního Vietnamu, kde se také nachází nejvyšší hora země zvaná Fan Si Pan. Konečnou stanicí je zároveň vietnamsko-čínskou hranicí, malé městečko Lao Cai, kde jsem se ocitla kolem 7 hodiny ranní, mě na sebe upozornilo pěknou zimou. Jaká změna po tropických teplotách při cestování po pobřeží Vietnamu. V tu ránu jsem byla probuzená a lokálním minibusem se vydala do cílového místa - Sapa.

Po hodině a půl v udrncaném autobuse jsem byla docela ráda, že jsem dorazila. Ani jsem nevylezla a už jsme byli obklopeni skupinkou moc hezky oděných žen, u kterých bych si ani netroufla hádat věk. Vypadaly totiž moc podobně, zajímavě, jinak než lidé žijících ve zbytku země, exoticky pro můj vkus. Jak jsem uviděla desítky milých usměvavých tváří, věděla jsem, že i přes neustálé odmítání prodávajících neodbytných žen, se mi v Sapě bude líbit.

Našla jsem si hotel, samozřejmě mi to opět trvalo. Vždy se snažím najít cenově nejvýhodnější a příjemné ubytování. Zaplatila jsem pár dolarů za nocleh na pár dní a odložila několika kilová břemena. Převlékla se do pohodlného oblečení a s přáteli, které jsem potkala na cestách, se vydala na malou prohlídku Sapy. Bylo ještě hodně brzy ráno, ale městečko už zářilo životem. Podél silnic, u obchodů, hotelů a restaurací seděly, jedna vedle druhé ženy, etnických kmenů z blízkých okolí. Měly v rukou všelijaké pracovní nástroje a předháněly se v šití, pletení, tvoření levné ale kreativní bižutérie, mezi nimi pobíhaly další, které se snažily své výrobky prodat.

Přibývajícím turismem se i kdysi negramotní obyvatelé naučili každodenní fráze v angličtině a francouzštině. Každou chvíli nás zastavili a ptali se odkud jsme, jak se jmenujeme, kolik máme bratrů a sester a tak dále. Nedalo se je ignorovat, na jejich úsměv bylo radost se dívat, a i když jsme je nakonec odmítli (a oni byli schopni nás ještě nějakou chvíli následovat a snažit se prodat), dýchlo to na nás přátelským dojmem. Od několika šťastných jsme nakonec pokoupili, ale hlavně se těšili, až najdeme nějaké příjemné místo na masáž. Z cesty jsmw byli ubitý a opravdu jsme si ji zasloužili.

Poté jsme si naplánovali zbytek dne a pronajmutím skútru ho i realizovali. Natankovali plnou a teple se oblékli a hodiny jsme jen jeli a jeli a obdivovali a fotili, relaxovali, ztráceli se v horách a moc si to užívali. Vodopády, úzké ušlapané lesní cestičky lemující se uprostřed země nikoho. A nikdo. Žádní turisté, jen hory, mlha, rýžová políčka a hektary neobydlené půdy zkrášlovaly okolí. Dokonalé místo pro fotky, celý den před námi, benzínu dost, není kam spěchat, kocháme se hodiny a meditujeme tam, kde čas nehraje žádnou roli. Asi jen pomalu ale jistě zapadající horské sluníčko a mrznoucí prstíky nás donutili stáhnout se k domovu.

Hned ten večer jsme prolezli večerní trhy, dali si pečené brambory na ohni a zahřáli se doma páleným rýžovým vínkem. A pak hurá do postýlky. Další 3 dny jsem měla naplánované přes agenturu. Zaplatila jsem si totiž 3denní výlet po přilehlých vesničkách Mai Chau a Son La, kde lidé žijí tím nejobyčejnějším životem, malý prckové jezdí na prasatech a krávách, kde lidé obdělávají rýžová pole, kde kohouti vás probudí kolem 4 hodiny ranní svým mocným kokrháním. Tam, kde lidé v životě nepřekročili práh domu, kde i jiné mají nářečí a cizí jazyk jakoby ani neexistoval. Jsou šťastní, tvrdě pracující a života užívající prostí lidé, kteří mi mé 3 dny života vryli do paměti.

Vzpomínky mi hřejí na srdíčku. Týden objevování nových místeček, ochutnávání dobrot, kochání se přírodou a poznávání nových zajímavých lidí. Takto bych mohla popsat svůj výlet do Sapy, v Sapě a po Sapě :) Poznáním Vietnamu a jeho obyvatel jsem byla hrozně obohacená. I když si uvědomuji, že jsme doslova pohlceni jejich výrobky a cenou, je to jejich život, mentalita. Převážná většina obyvatel má velká srdce a dobré úmysly. Vždyť oni také chtějí jen prodat, mít za co jíst, kde bydlet. Oni nemají tu možnost cestovat, ležet si 14dní u pláže na Krétě s plnou penzí.

Pomineme-li trochu toho nepořádku, krys na ulicích, tisíce elektrických kabelů visících 2 metry nad vašimi hlavami a občas neidentifikovatelné zápachy linoucí se ulicemi, Vietnam je místo, kde najdete všechno a kde si to moc užijete.. Od hor po pláže a písečné duny, rýžového vínka či čerstvě uvařeného levného pivečka, všechny tyto radosti vám vaši dovolenou stvoří v nezapomenutelnou.

Karolina BREJCHOVA

ZPĚT