http://www.fitsport.eu
http://www.bonussplus.cz
Kambodža
Datum vložení článku: 10.06.2016

Dobrodružství v Království Kambodžském

Už na hranicích Thajska s Kambodžou jsem věděla, že toto několikatýdenní dobrodružství bude žůžo … a taky že jo.

Z Bangkoku do Poipet, což je jedno z hraničních měst, jsme se s menší skupinou turistů vydali na několikahodinovou autobusovou jízdu, která proběhla kupodivu bez problémů. Až na jeden malý háček. Na hranicích na nás čekal jakýsi asiat, který se nám představil jako průvodce a hned se nám snažil vnutit vyřízení kambodžských víz, což jsem na doporučení neudělala, jelikož nespočet lidí bylo tolikrát napáleno a okradeno, že já jsem jednou z nich být nechtěla. Pán se dost rozčiloval, ale asi po půl hodině vtírání se a přesvědčování to vzdal a my pokračovali v našem překračování hranic.

V upocených čekárnách se na sebe lepily desítky kýchajících, špinavých a nevrlých lidí, kteří čekali na to samé – na razítko. U některých jsem vycítila nervozitu z nejistoty, zda-li budou vpuštěni do Kingdom of Cambodia (Kambodžského království), nebo se stanou terčem náladových policistů, páč páni celníci jsou dost přísní a jen tak si tam nějaké pobudy nepustí.

Kvůli neústálým sporům mezi Kambodžou a Thajskem se země mstí na turistech tím, že je buď nenechají cestovat do země, nebo je nechají vycukat pěkně dlouhým pekelně horkým procesem, plného nesmyslných otázek a nekonečného čekání. Po úspěšném vyřízení víz a vstupu do země jsem hopsli na další autobus. Ten mimochodem neměl ani jedny dveře, pár oken a vyroben byl zhruba v osmnáctém století. No bomba. A tady jsem vytušila, že dobrodružství začíná.

Má první trasa byla směr Siem Reap, místo proslulé městským chrámem zvaným Angkor Vat. Byl postaven ve 12. století a stal se hlavním městem Kambodži a zároveň domovem panovníka Suryavarmana II. Angkor Vat jako jediný byl významným náboženským centrem už od svého založení – nejprve hinduistickým, poté buddhistickým.

Chrám je vrcholným příkladem khmerské architektury. Má představovat mýtickou horu Méru, což je v hindské mytologii domov bohů, v dnešní době i malých kambodžských dětí a lidí, co si snaží vydělat prodejem knih o kambodžské historii, bambusových píšťal nebo náramků, kamínků, obrázků a tak. Zkrátka vše, co si američtí a němečtí turisté rádi přivezou domů jako suvenýr. Asi proto, že Kambodža patří mezi jedny z nejchudších zemí na světě, silniční doprava tu není dostatečně vyvinuta (což mi došlo hned poté, co jsem viděla nás autobus a jeho stav). Většina silnic neměla to štěstí poznat, co je asfalt a ty, které jsou vyasfaltované, ještě nejsou na mapách, takže o nich plno lidí nemá ani zdání.

Cesta v retroautobusu byla fakt úžasná. Nejen proto, že jsem seděla na sedadlech pravého úhlu, kde chyběly kusy „matrací“ a nebyla tak šance najít nějakou pohodlnou polohu na spaní nebo alespoň čtení. Díky faktu, že stav silnic byl tak mizerný (žádný asfalt, samá díra, prach a řidič, který nejede víc než 50 km/hod), jsem pochopila, proč cesta dlouhá ani ne 100 km netrvá 2 hodiny, ale hodin pět. Pochopitelně se spát nedalo, tak jsem alespoň měla příležitost sledovat cestu a kochat se přírodou a jednoduchostí místní architektury. Jako například domy postavené ze dřeva a rákosu, stojící na kůlech, nejlépe při silnici (pro ty, kteří chtějí otevřít obchod s potravinami pro turisty), nebo u vody (pro ty, kteří tráví život na ručně vyrobených loďkách a rybaří nebo chytají různou havěť a hady, se kterými si děti hrají jako u nás s kočkami a psy).

První dojmy byly krásné a zároveň vzrušující. Po několika hodinách nám řidič zastavil v malé vesničce, někde na půli cesty mezi Poipetem a Siem Reapem, kde jsme si mohli dojít na záchod, občerstvit se v místním obchůdku prodávajícím čerstvé ovoce, doma pečené sušenky a oříšky. Kolem nás pobíhaly děti v rozmezí od jednoho do pěti let a mluvily na nás anglicky s tak dobrým anglickým přízvukem, že jsem si nebyla jistá, kde to vlastně jsem. Chtěly po nás nějaké drobné, na oplátku nám nabízely ručně vyráběné náramky, které byly hrozně roztomilé, teď ale nevím, co víc, jestli ty náramky, nebo ty děti křičející : „…only one dollar, only one dollar….“

Nafotili jsme pár fotek s místními, kterým jsme pak dali nějaký drobák a vyrazili na finální cestu. Někdy kolem 7. hodiny večer jsme dorazili do městečka Siem Reap, kde to žije turisty asi celoročně. Lidé sem přijíždějí z celého světa jen aby měli tu možnost vidět a vstoupit do mystického chrámu Angkor Vat, dále kvůli slavným rybím masážím, kdy si vás v restauraci (když si připlatíte) posadí na okraj malého bazénku a na vás pak je, jak dlouho vydržíte s nohama ponořenýma do vody a snesete lochtání ryb, které vám začnou oždibovat kousky odumřelé kůže na vašich chodidlech. Je to strašná sranda – já jsem smíchy křičela na celou ulici. Nejen kvůli nádherným chrámům, zmíněným rybím masážím, restauracím s báječným jídlem, marketům s potravinami a oblečením, ale i kvůli zážitkům, díky místním lidem, které jsme měli to štěstí potkat, jsem si Siep Reap a celou Kambodžu velmi oblíbila.

Druhý den ráno jsme s přáteli, které jsem potkala v autobuse, vyrazili s naším TUK TUK řidičem na výlet kolem města a lodí na jezero Tonle Sap, kde jsme poznali život obyvatel, bydlících na plovoucích domech, rybářů, obchodníků a taxikářů převážejících turisty po jezeru, aby se také mohli pokochat jednoduchým dobrodružným životem místních. Poté nás tento milý řidič vzal na místo, kde žil se svou rodinou.

Byla to malá vesnička rozprostírající se kolem jezera. Žilo zde pár rodin, jejichž obživu tvoří dary jezera. Chaloupky mají vystavěné a vybavené velice prostě. Pár trámů, bambus, palmové listí na střeše. Interiér neobsahuje víc než malý kotlík, kde se vaří, dřevěnou postel – děti spí všude po podlaze. Muž nás požádal o nějaké drobné, tak nám za to mohl obstarat živou kobru, žáby, sladkovodní mušle, šneky, ryby a rýžové víno. Jeho žena si pohrála s hadem, usekla mu hlavu mačetou a krev nechala vykapat do nádoby s vínem. Za necelou hodinu jsme se všichni radovali, smáli, zpívali, pili delikátní doma pálené rýžové víno, jedli smažené žáby, hadí polévku (která byla kupodivu velmi lahodná), šneky posypané bylinkami, upražené ryby a dorozumívali se rukama nohama, páč jejich znalost anglického jazyka byla asi jako má znalost toho jejich. Počítat umím do pěti a umím říct „ahoj“, „nashle“ a „díky“. Na zdvořilou konverzaci to stačilo. Ostatní zvládli ruce, nohy a smích. Užili jsme si fantastický den, poznali na vlastní kůži, jak žijí ti chudší, ale stále velice šťastní lidé. Večer jsme se vrátili zpátky do hotelu.

S dobrým pocitem jsem se za několik dní vydala podívat do města Battambang, mezi turisty ne tolik oblíbeného. Pro mně to byl ale další úspěšný výlet a poznání dalšího koutku této země. Na motorce jsem si projela město, vydala se do vražedných jeskyň, kde za vlády Pol Pota v letech mezi 1975 – 79 byli vyvražděni skoro tři miliony obyvatel a tato jeskyně vojákům sloužila jako jedno z míst, kde vraždili lidi tak, že jim sekali hlavy, údy, nebo je stříleli a oni pak padali rovnou do propasti, kam někteří z nich dopadli ještě živí a umírali pak mezi mrtvolami svých přátel. S děsivými pocity jsem se tam pomodlila za chudáky, co nepřežili Pol Potovu vládu, nebo přežili, ale s hroznými vzpomínkami, a odjela jsem zpět do města. Další den jsem se vydala do hlavního města Phnom Penh.

V porovnání s Bangkokem nebo Ha-noií je Phnom Penh další velikánské město, kde se člověk potí i v sedě, dýchá výpary z motorek, kterých jsou tu miliony stejně tak jako lidí, aut a tuk tuků , ale na druhou stranu si užívá nákupů, dobrého jídla a nočního života, chrámů, muzeí a dalších míst, které stojí za to navštívit. Zbylých pár dnů v Kambodži jsem strávila v městě zvaném Sihanoukville, které se nachází na jihu země. Nádherné, několikakilometrové pláže, bary, prostě vše, co byste očekávali od pobřežního městečka, kde se dá trávit klidná dovolená, nebo příjemných pár dní relaxace po občas hektickém cestování v rozpadajících se autobusech.

Kambodža nabízí vše. Je to země, která si prošla krutou historií a všemi silami se dostává do formy. Je čím dál tím více navštěvována zahraničními turisty, což je dobré jak pro ekonomiku, tak pro místní obyvatele, pro které to znamená lepší a kvalitnější život, který si určitě zaslouží.

Karolina BREJCHOVA

 

ZPĚT